Mahlér v Jihlavě

premiéra: 28. 10. 2010

Gustav Mahler Jr., hokejsti, Marián Morava, televizní redaktorka....Martin Sita
Vašíkův otec, uklízečka, Petr Šála, prodavačka suvenýrů............ Martin Švec
Vašík Riedlbauch, Petr Koudel...................................... Pavel Hřeben

Jihlavské listy, 5.11.2010

Mahler si do Jihlavy přijel pro mahlér

Dvacet filmových světových premiér nabídl letošní festival dokumentů v Jihlavě. Spolek Ochotní pro cokoliv, který má kořeny v líhni divadelníků zdejšího gymnázia, tu ale uvedl i premiéru divadelní. Jeho kus „Mahlér v Jihlavě“ (o tom, jak by dopadla návštěva velikána Gustava Mahlera v současné společnosti) u publika poprávu zabodoval.

Nejen filmem byl živ „alternativní“ (povětšinou mladý) divák na právě skončeném čtrnáctém festivalu dokumentů. Hrálo se tu také divadlo. Letos se například náměstí proměnilo v hereckou šatnu, když lidé v chladu a po setmění sledovali převlékání herců, kteří jedněmi dveřmi vybíhali během představení ven z divadelního „Autobufu“, aby se už jako jiná postava vraceli dveřmi druhými.

Už tradičně se ale divadlo hrálo zejména ve stand'artním stanu za kinem Dukla. A právě tady se odbyla na svátek 28. října před plným hledištěm premiéra novinky nazvané velmi příznačně Mahlér v Jihlavě.

S kouskem se vytasil divadelní spolek Ochotní pro cokoliv, který vznikl v listopadu 2007 s cílem zúčastnit se jihlavského festivalu amatérského divadla JID 20-08. Tehdejší gymnazisté Martin Švec, Martin Sita a spol měli před maturitami na zdejším gymnáziu a před přijímačkami na vysokou. Spolek razil od počátku jasný trend: všechno od scénáře po hudbu a scénu sami vymyslíme a scénář nebudeme zapisovat... Když dostaneme nápad, jak scénu vylepšit, nejsme ničím spoutaní. Tím vzniká prostor pro okamžitou improvizaci – čím absurdnější, tím lepší.

Vymýšlení divadla se zapojením improvizace sice vede i v novém „mahlerovském“ kuse k situacím, kdy se např. hlavní protagonista na scéně několikrát odbourá (což ovšem v daném stylu divadla a v dané společnosti nebylo při premiéře vůbec na škodu). Na druhé straně ale právě díky tomu vzniká skvělá bezprostřednost představení.

Soubor pracuje podle vlastní proklamace postupným chronologickým vymýšlením víceméně navazujících úseků. Absurdně je však přitom např. držitelem ceny za nejlepší scénář na JID. Během své existence si pak zahrál na amatérské přehlídce Prima sezóna v Náchodě či na přibyslavském FŠE FESTu. Na brněnském festivale ŠPÍL-BERG byl oceněn za invenci v improvizačním představení Zoufalci to zNaí.

Tragikomicky vyznívající satirou „Mahlér v Jihlavě“ (oceňme hned na úvod dokonale výstižný vtipný název hry i fyzicky takřka dokonalou reinkarnaci samotného Mistra jen za pomoci paruky, vystrčené brady, vestičky a brýlí) tedy Ochotni pro cokoliv reagují na kulturní mumraj, který se děl v Jihlavě v letošním slavném roce 150. výroční Mahlerova narození. Připomeňme, že světový skladatel a dirigent, Vídeňák Gustav Mahler, se narodl u Humpolce a do 15 let žil právě v Jihlavě.

Divadelníci ve své hře nechávají na mahlerovské sympozium, koncert a křest knihy přijet mistrova fiktivního potomka, vídeňského intelektuála, aby na jeho setkání se současnou Jihlavou odhalili skutečnou kulturní tvář naší společnosti a města.

„Mahlér“ je dokonalý. Mahler už po cestě autobusem z Brna čelí dokonale zparodovanému vidláctví, po příjezdu do Jihlavy je okraden pouliční prodavačkou a napaden zběsilými hokejovými fandy. Připravený pětadvacetistránkový esej na téma svého slavného předka může vyhodit, neboť posléze zjišťuje, že sympozium pořádají kšeftaři, kteří jej pouze chtějí zneužít, vyzvednout sponzory a prodat kuchařku „Vaříme s Gustavem Mahlerem“.

Dirigent místní filharmonie se opije a nemůže dirigovat. Městu vládne povrchnost, hudební a obecně kulturní úroveň společnosti je tristní, kolem zní popové hitůvky typu Dlouhá noc a Jede jede mašinka. V tisku se píše „shit“ a ze zrušeného koncertu nakonec rezignovaného mistra vyhodí uklízečka.

Synonymum „Vídeň Vysočiny“, s nímž Mahler do Jihlavy Mahler vstupuje, tedy v závěru mění za „město hrůzy“. Vše dovrší brutální hokejová vložka hráče Moravy z derby Jihlava – Třebíč, jehož výsledek je nakonec to jediné, čím tu všichni přes veškerou přetvářku doopravdy žijí.

I když v některých konkrétních zkarikovaných odsudcích tvůrci trochu podléhají až příliš zobecňujícím klišé, která se ve společnosti někdy i cíleně vytvořila (a je otázkou, jak hluboce do kritizované problematiky skutečně vidí), vcelku je jejich Mahlér v Jihlavě velmi trefnou sondou do kultury současné společnosti.

Jejich novinka je spíše souborem gagů, mezi nimiž si divadelníci nedělají příliš starost s technickou formou řeči, nástupů či odchodů. To je ale nepodstatné. Sdělení je jinde, celek funguje, míra nadsázky je místy značná, ale vcelku přesná. Snad nejcennější je přitom fakt, že mladí Jihlaváci naprosto nebaští místním politikům, ani současným kulturním zlatokopům a byznysmanům vše, co je jim předkládáno. Vědí své, nejsou naivní, dokážou dešifrovat a velmi jednoduše pojmenovat, co se děje.

Právě taková společenská satira a kritika (navíc skrz naskrz zábavná) by měla být jednou z výsostných funkcí divadla. V situaci, kdy je závislé na finančních tocích veřejných peněz z kraje a na „dobré pověsti“ u města, se takové názorové polemiky, reflexe a zdravého zkoumání současného dění na Vysočině bohužel nedočkáme od divadla profesionálního. Proto zaplaťpánbu za to, že jsou tu ti, kdož jsou Ochotní pro cokoliv.

A glosa na závěr: je zajímavé, jak se divadelníci trefili i do jednoho z námětových trendů, které představil letošní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Filmem „Co by kdyby – Hitler vyhrál válku“ byl představen nový cyklus fiktivních dokumentů, který vyrobila Česká televize. Úvaha „Co by kdyby – Mahler dnes přijel do Jihlavy“ je vlastně dokonalým divadelním protipólem tohoto cyklu i aktuálního trendu zapojení fikce a reality show do žánru dokumentu.

Jiří Varhaník

Festivalové noviny, 13. 3. 2011

 Mahlér v Jihlavě (Ochotní pro cokoliv, Jihlava)

 Jako poslední soutěžní představení letošního festivalu JID 20-11 se nám představil soubor Ochotní pro cokoliv s jejich autorskou hrou Mahlér v Jihlavě. Ochotníci si na pódiu vystačili jen se dvěma židlemi a stojanem na noty.

Na úvod vešel na pódium dirigent jihlavského orchestru a začal s publikem jednat jako s hudebníky. Tento výborný nápad – zapojit více publikum – jsem velmi ocenila. Fórky, kterými nás dirigent zahltil, byly velmi vtipné a trefné. Na diváky byl velmi přísný a nechal je, aby byli pozadu nebo napřed maximálně o dva takty – víc nebral.

Při zkoušce nás upozornil na takzvané „jebovky“, což jsou místa, kde je skladba opravdu hodně náročná a složitá na zahrání, např. při pomlce. Dirigentovi se naše výkony, které byly doprovázeny pouštěnou hudbou, moc nelíbily, a tak nás upozornil, že příště nemáme v 8 lidech vypít za večer 187 piv tak, jako se to stalo včera. Do orchestru protlačil svého syna na místo prvního houslisty. Syn hrál ovšem na flétnu a ne zrovna moc dobře.

Děj se poté přesouvá do autobusu, ve kterém jede Mahler a nějaký Brňák. Spousta vtipů, avšak pro děj nic podstatného. Brněnský přízvuk a chování bylo ale výstižné a tak typické pro obyvatele tohoto města. Nejvíce diváky asi dostala hláška, která byla řečena spolucestujícímu, který v autobuse nebyl zastoupen žádným hercem: „Jsi mi u prdele, Peťo.“ Jak tedy vidíme, ve hře se objevovaly vulgarismy, ale jen na správném místě ve správný čas. Když Mahler přijel do

Jihlavy, byl hned okraden. Pak na něho na ulici natrefil náš dirigent se synem a pozvali ho k sobě domů, kde se dirigent hrozně opil. U dirigenta doma také probíhalo nacvičování s vlastním synem, který se ovšem více zajímal o hokej, co právě běžel v televizi. Po zapnutí TV se na pódiu objevuje hokejista a hraje. Po vypnutí televize sklesle odchází. Kvůli indisponovanosti jihlavského dirigenta musí Mahlér tedy koncert pořádaný druhý den oddirigovat sám.

Tato hra mě velmi zaujala a moc jsem se u ní bavila. Měla jasnou základní strukturu a zároveň i místo pro improvizaci, ve které jsou Ochotní pro cokoliv tak dobří. Nějaké malé nedostatky, které se objevily ve skloňování některých slov, bych prominula, protože: „4krát se upísknout v 15 letech při písni Skákal pes přes oves, to není žádná tragédie.“

Jediné, co na mě působilo trochu zvláštně, byl počet herců. Přišlo mi totiž, jako by postava průvodkyně v autobuse a např. matky, která se v jedné scéně objevila jen v ručníku, byla vytvořená až dodatečně, ale to může být jen můj špatný dojem.

Hru Mahlér v Jihlavě všem doporučuji, já se skvěle pobavila. Konec konců, tak je to se souborem Ochotní pro cokoliv vždycky. Vždyť jak říká sám dirigent: „Kvantita ne, kvalita ano!“

Kláruša