Okolo Hradce – I. část

Tak jsme se vrátili z divadelního Hradce Králové, kam jsme vyrazili ve složení Jirků, Sita a Švec, abychom zase trochu divadelně načichli. Po tom, co jsme se úspěšně sešli na vlakovým nádraží, nabrali jsme po docela úmorný výluce na trase Havlíčkův Brod – Chotěboř směr Hradec s přesedáním u Pardubic a vlak, který jsme si předtím našli na idosu už byl dávno pryč. Naštěstí tu ale byl za chvíli další. Protože jsme všichni nadšení fanoušci ČD a všeho, co se toho týká, využili jsme vzniklou mezeru návštěvu muzea dráhy na Pardubicku. Žůžový.... všechny ty páčky, který si Lenka mohla vyzkoušet... nadšení v jejích očích se nedá popsat.
V Hradci jsme nejdřív čuměli, jak krásně zrekonstruovali výlez z nádraží, protože když jsme tam byli loni, kdy jsme tudy projížděli do Náchoda... to se s letoškem vůbec nedá srovnat. Nakonec jsme zacílili na náměstí. Cestou jsme se ještě stavili v Kotěrově muzeu, který si Švec fotografoval jako celý výlet, takže jsme díky tomu vypadali dostatečně turisticky. Protože už Situ bolely nohy, měl hlad a chtělo se mu čůrat, museli jsme najít nějaký místo, který mu splní nasycení všech těhle tužeb. Zapadli jsme k číňanům a proházeli si talíře a ochutnávali od sebe (myslím, že Švece musela po jídle pěkně pálit huba).
Po jídle jsme se konečně ocitli v Žižkových sadech, kde jsme večer chtěli hlavně skouknout hru Sniezka od Vosto5ky. Prošli jsme si okolí Stanu a zjistili doprovodný program, který z většiny sta procent tvořila představení pro děti, které strašili lidi na chůdách. Za chvíli se ale udělalo takový dusno, že jsme si dali kafe (co jinýho v parnu) a skončili opalovačkou a zevlovačkou, dokud nepřišel Kráťa, který nás provedl po Hradci, ukázal nám svoji školu dal tipy na zajímavý místa. Po cestě jsme byli nalákáni do Relikviária, kde jsme viděli mimojiné ostatky svatého Michaeala Jacksona (zrovna byl v akci), Kundery, Felliniho, Lynche a dalších. Dost zvláštní akce skupiny Depresivní děti touží po penězích. Těžko se vstřebávalo a těžko se to popisuje. Dalším návštěvníkem téhle performance byl i režisér Vladimír Morávek.
Jedním z bodem oficiálního programu bylo představení Portugálie (netuším od jakýho souboru) v jedný hospodě, která byla docela daleko od centra, ale nakonec jsme to bohužel absolvovali. Vůbec to ale nestálo za to. Výkony těch herců byly tak příšerný, že jsme asi po dvaceti minutách odešli za podívat se na Kráťovy koleje. Trochu se bojím, že jsem jim na vrátnici poskytl svoji občanku, takže česká Army už mě má patrně proklepnutýho. Kráťův pokoj je fakt studentskej luxus – balkon spousta místa. Kam se hrabeme se svýma kamrdlíkama my ostatní. Dostali jsme vojenský hvězdy a vyrazili do divadelního víru. Šli jsme zpátky do Žižkových sadů, ale museli jsme to vzít přes hladový okno, protože Sita se zase potřeboval najíst a bylo by s ním jinak k nevydržení. Ty porce, co tam dělaj (Honzův tip) to je nepopsatelný. Do obrovský bulky vám daj' kus masa podle výběru a pak třeba vejce, smažák, salát a já nevím co ještě. A na to ještě hromadu hranolek. Sníte hrany a pak vás čeká ten obrovskej burger. Nejsilnější zážitek.
Zpátky k teatru. Zatímco jsme kecali schovaný pod stanem prosrali jsme si místa ve frontě na divadlo, takže se na nás nakonec nedostalo Prokop nám otvíral jednu stěnu stanu. Výhoda byla, že jsme neplatili ani fenyk. Nevýhoda zase, že jsme museli stát, občas na nás zapršelo (mně za krk, Lence na hlavu), v průhledu nebyl úplně ideální výhled, ale i tak to fakt stálo za to, protože pánové to zase dokázali. Úžasně hravý a pozitivní. Škoda, že tuhle hrajou tak málo. A docela mě vyděsila ta cedulka na plakátě: „Letos naposledy“. To je asi nějakej renonc. Po Sněžce jsme zdolali schody (nejdřív nahoru pak dolů, protože nikam nevedly) a zahnízdili v kavárně, odkud chvíli po našem příchodu vypadla ta skupinka strašně hlučnejch třicátníků. Za pár chvil jsme i my opustili naši tvůrčí debatu a vydali se vstříc deštivému večeru, který se měl končit v teplých postelích královéhradeckých kolejí. Nasedli jsme si do autobusu a pobaveně zírali na předpotopní mechanické zařízení na označování jízdenek. Nakonec jsme skončili na pokoji pro tři. Lenka málem šla spát na balkon, Sita šel málem spát s pocitem, že si nechal od holky schovat peněženku a nemůže ji najít a Švec... Co vlastně dělal Švec? Ale o tom zase zítra.