Mise: Přibyslav

 Tak jsem se konečně dokopal k tomu napsat pár řádků o sobotní přibyslavské akci, na které jsme předvedli první hru Durch die Liebe. Z důvodu, aby všechno probíhalo co nejvíc v klidu, jsem si už týden dopředu chystal věci, abych nic nezapomněl. Večer před tím jsme se potkali s Lenkou na posledním koncertě v Edgaru a domluvili se, v kolik pojedeme a všechny tyhlety věci. Na facebooku jsme se už tak nějak všichni dohodli, a tak je všechno jasný a jsem rád, že na místě snad budeme včas, podíváme se třeba na film Něco z Alenky (jeden z nejhorších film, kterej jsem kdy viděl – fakt hrůza. V tom filmu se snad nic nestane.)
Sobotní pohodová vstávačka. Dopoledne jdu ještě koupit rajčata a chleba do hry. Po obědě se dívám na mobil a vidím nepřijatej hovor od Pavla. Zkušebně mu volám v domnění, že se chce jen ujistit o odjezdu. Barva jeho hlasu zní tak příšerně, že začínám tušit. „Ahoj Martine, je mi strašně blbě a nemůžu do Přibyslavi.“ „...and now we are fucked,“ pomyslím si. Po několikerém ujištění, že to dneska fakt nepůjde, nevím co teď (hodina do plánovaného odjezdu a sedm hodin do představení) dělat. Varianty jsou tři – odříct, hrát ve třech nebo sehnat někoho na záskok. Volám Martinovi a nakonec se domlouváme, že se pokusíme někoho najít člověka, co bude schopen to odehrát. Nakonec jsme se shodli na Jardovi Plvanovi, členu Spouště a dlouhodobém divadelníkovi. Jarda naštěstí není proti a hrdinně do toho jde s tím, že je to pro něj výzva. Jedu pro něj do Brtnice a pak už všechno probíhá podle zaběhnutého scénáře. Všichni mají zpoždění, ale to je vzhledem k dnešnímu scénáři nejmenší vada na kráse. Jarda má během cesty asi pět hodin na to, se naučit text. Po cestě do Polný a dál po krásně klikatý cestě do Přibyslavi (kterou samozřejmě nejvíce ocenila řidička), jsme na místě. Přibyslav je krásný městečko ležící na železniční spojnici mezi Prahou a Brnem s dominantní věží, členitým náměstím a ekologickým McDonald's.
Navazujeme kontakt s pořadateli a všichni vypadaj' dost v pohodě. Nosíme si věci do improvizované šatny a vyrážíme zkoušet „někam na mez“, kde taky nakonec končíme a kde nás míjí cyklisti v helmách, zatímco my mluvíme německy a Günter balí Hanču. Těsně předtím než má začít film ještě míříme do kina, kde máme večer hrát a potom se míříme najíst. Všichni ostatní byli s jídlem spokojeni, jen já, starej brbla, jsem měl rybu jak bláto. Během čekání na jídlo pobuřujeme zbytek hospody přeříkáváním textu.
Po konci filmu okamžitě nabíháme na pódium a „stavíme scénu“. Když je postaveno a všechno připraveno začínají chodit lidi (i tak začínáme se zpožděním).
Forbínu jsme si proházeli, takže Sita hraje Pavla a Lenka Situ. Sita je naštvanej, protože si z něj Jirků a Švec dělaj srandu. Hra už probíhá v zajetých kolejích tak, jak má a není v ní žádný problém. 
Lidi se taky občas zasmáli a na konci zatleskali, takže dobrý. Zatrnulo mi snad jen jednou, když nás Lenka nechala vycukat a s Martinem jsme hráli nejdelší teplou scénu v historii Durch, ale i tak jsem si to užil.Jarda svoji roli zvládá skvěle a klobouk dolů. Po představení následuje další program Vícebarevného FK, který tvoří tři kapely. O těch by se tu mohl rozepsat zase Martin, ze kterého se od soboty stal pravověrný folkař. Díky Hm... a všem co se zúčastnili a vydrželi. Díky Jardovi a Hance. Díky Markétě. Díky skvělým přibyslavským pořadatelům (hlavně Kubovi a paní Ivaně Fexové, která nás doporučila), díky všem divačkám a divákům kultury. Zatím to vypadá, že se k Přibyslavi snad vrátíme na jejich festival do Dvorku.