Marathon z Brna do Jihlavy (90 km divadla)

Protože nejsme žádní troškaři a protože jsme shodli na tom, že čím víc festivalů, tím víc zkušeností, přihlásili jsme se na krajskou přehlídku divadla do Brna. Jde prakticky o akci, rozsahem stejnou, jako je jihlavskej JID, a tak jsme si museli Meandr revue nechat až na den následující. (nelze vystoupit se jednou a tou hrou na více přehlídkách, ze kterých se postupuje na stejnou přehlídku o stupeň výš) Vystoupili jsme proto se Zoufalcema.

Ze všeho nejnáročnější bylo naplánovat celou akci tak, abychom stihli zahrát v Brně, ještě ten den se dopravit do Jihlavy, tam se zúčastnit improvizační soutěže (konající se týž den) a pátek, den premiéry mít alespoň trochu klidný.

V Brně nám vyšli vstříc, konkrétně Veronika Rodrigézová, čímž jí všem organizátorům děkuji. Ústupků nebylo málo.  Stejně tak Ivě Fexové za možnost hraní na improvizaci až jako poslední, o čemž ale až za chvíli. Plán jsme tedy měli, teoreticky byl proveditelný, tak jsme se do toho maratonu hraní pustili.

Podtitulem Špíl-bergu bylo setkávání, a protože jsme se měli už ve čtvrtek vytratit do Jihlavy, jinými slovy toto motto od čtvrtka nemohlo být naplňováno, přistoupil jsem k tomu, jakožto BRŇÁK jako poleno, zodpovědně a začal se setkávat již ve středu odpoledne. Hned po škole jsem zamířil do Kabinetu múz, kde jsem se měl sejít s Magdou a taky měl přijet z Prahy Martin.

Pár slov k atmosféře. Kabinet múz tvoří malé foyer, bar a nepříliš rozsáhlý sál, kde se hraje na stejné úrovni, jako jsou diváci, tedy bez pódia, hned před hledištěm. Moc sympatický intimní prostor.

Na každém představení bylo plno, lidi seděli i na zemi. Se souborem Kšandy – Pět palců jedné ruky (s poloimprovizací) v Brně vystoupila třeba naše kamarádka Markéta Nešporová, kterou jsem už pěkně dlouhou dobu neviděl. Setkávání na plné obrátky. Velmi kvalitní byl DDS Brnkadla – Přepravka (ostatně taky postoupil) se dvěma jednoaktovkami, plných skvělých divadelních nápadů.

Vrcholem středečního programu byla bezpochyby Kytice Divadla Na dlažbě. Neuvěřitelně kompaktní inscenace tří příběhů Erbenova majstrštyku. S živou hudbou (hudební motivy byly výborné), skvělými hereckými výkony. Přestože hra byla pojata historicky, prošpikována folkórními motivy, což dnes, v 21. st není zrovna jednoduchá cesta, jak diváka zvednout ze sedadla, tak tahle hra to dokázala. Ano, baví mě draní peří, baví mě 17.st, baví mě lidové tradice. To vše díky Divadlu Na Dlažbě.

Konec dne v Salonu Daguerre.

Ve čtvrtek jsme se s Martinem pustili do připravování věcí na hraní. Vypalování a sestříhávání hudby, vytvoření sledu scén pro porotu. (asi se jim fakt hodila, protože mluvíme jako prasata, tak snad se tam dočetli, o čem ta hra je). Ve 12 hodin dorazila z Olomouce Lenka. Byli jsme na hodinové zkoušce, kde jsem vymysleli, jak bude situován projektor (dost hustě, ale o tom za chvíli), vymysleli jsme scénu. Zde musím podotknout, že mě hrozně baví využívat nový prostor pro hraní, s tím jak máte nové rozměry scény, jinak oponu, jinak odchody, příchody, tak se vám rázem vybaví úplně nová pojetí hry, nové souvislosti, nové výrazové prostředky. Následně jsme skočili na oběd k Číňanům, a pak do, chtěl jsem burany z Prahy a Olomouce pohostit nadmíru reprezentativně, vyrazili jsme tedy do Zemanovy kavárny.

Poté už následoval přesun do Kabinetu múz, připojení Pavla a pustili jsme se do hraní (17:30) Ačkoliv jsme zahráli bez forbíny, tak tihle Zoufalci moc efektní začátek. Jeviště v Kabinetu vypadá asi takto: plac pro hraní, příchody možné jen z jedné strany a na zadní straně jeviště (pro diváka je to ta stěna za herci) je asi meter nad zemí otvor 2x2 metry do kterého můžou vést stochody. My jsme je odstranili. A právě v tom otvoru je jakési druhé minijeviště. Otvor se dá zavírat a otevírat. Zavřeli jsme ho a pustili jsme na něj úvodní video (D a Efko), když video končilo, otvor se pompézně otevřel a v něm stál D, několik vteřin se promítalo na něj, načež se s rozsvícením světel vrhl skokem dolů (bohužel mi u toho na zadku praskli kalhoty, tak jsem se to zbytek hry snažil maskovat). Zbytek hry probíhal bez výraznějších podobných mimořádek. Vesměs jsme byli spokojeni.

Když jsme se dohráli následovalo další představení Klišéteátr (Brno): Muž, který miloval Nicka Cavea, na které jsme se šli podívat. Perfektní a orginálně budovaný divadlení strach. Inscenace plná výrobně načasovaných „lekaček“, skvělého využití hudby (horor bez napětí stupňující hudby není horor) nás všechny nadchla. Před osmou hodinou přišel na řadu rozbor, kde jsme byli prodiskutováni jako první. Nic moc přinášející půlhodinové klábosení na už pro nás klasické téma. Improvizace hru oživuje, ale zároveň protahuje a rozmělňuje příběh. Podle mě nevyřešitelný problém, protože každá improvizace logicky děj natahuje a brzdí. Nikam jsme sice nepostoupili, ale dostali jsme cenu za invenci v improvizačním představení. Děkujeme.

Ze zbytku rozboru jsme prchli a zamířili k Mahenovu divadlu, kde byl sraz  na odvoz do Jihalvy. Přijel pro nás můj táta. Během přesunu jsem na dálnici telefonicky zařídil kameramana na premiéru Meandr revue. Do Jihlavy jsme dorazili kolem půl jedenácté, přímo k Divadlu Na Kopečku, kde už nás čekalo improvizační představení v rámci JID. Hodili do sebe pár piv z už skončeného rautu. V divadle byla parádní atmosféra, na pozdní hodinu byl sál skoro zaplněn. Myslím, že jsme vidlěli i NUM a Negativ… Potom už jsme nastoupili – a to na nejhorší téma (už si ho ani pořádně nepamatuju)- Svlečený banán? Nahý banán? … takněco.  Dodnes nevím, co si o těch banánech mám myslet.

Nasáli jsme trochu atmosféru (šlo to snadno) a vypravili se do Nocturna, kde jsem tentokrát už museli vymyslet konec hry, kterou jsme následující den premiérovali… byl to ještě dlouhý večer.

Haile Gebrselassie, světový rekordman v Marathonském běhu, to zmákl za 2:03:59… nám to trvalo trochu déle. No a co, aspoň žijeme bez kompromisů.

Martin Švec