Jak jsme slavili kulturně i nekulturně

Tak jsem si necelý týden po TOM řekl, že se tady svěřím s tím, jak jsme víceméně kulturně slavili 20. výročí Sametové revoluce. Oslavy nám vlastně začaly už v pondělí ráno, kdy jsme se se Martinem Švecem (dále jen Martinem) dopravovali do matičky Prahy. Ne snad, že by jízda Studentem neměla punc výjimečnosti, nicméně hlavní program nás čekal až v Praze, kde jsme nejdříve navštívili společně s naším předvojem čínskou restauraci, kde jsme se dostatečně nacpali před dalším nášupem – vystoupením prezidenta Klause, který vstoupil na půdu Právnický fakulty. Tenhle blog by měl být kulturní, takže promo akci pana prezidenta hodnotit nehodlám, to se radši vrátím ke složení čínského jídla, které je v Jihlavě známo coby Kuře zvláštní chuti. Tam ho měli sice pod nějakým jinačím jménem, ale nemůžu se zbavit dojmu, že mnohem lepší (pardon sentiment stranou). Po těch jihlavskejch mě vždycky nějak pálila huba, ale tady? Nic takovýho. Fakt jsem čuměl a obsluha uměla docela dobře češky (to není překlep).

Tak zpět: Zavedl jsem pak Martina s Klárou do hospody Hany Bany – podniku kousek od Fildy, kterýmu došlo, že filďákům, prostě nekoukají z kapes tisícovky a za to jim patří hluboký díky – a sám se vydal na kolej pro lístky do Divadla v Dlouhé. Dva lupeny na Dostojevského Běsi v dramatizaci Alberta Camuse pod režijním vedením Hany Burešové s Davidem Prachařem v hlavní roli – z výčtu plyne, že očekávání bylo nemalé. Délka představení byla rozsáhlejší tří hodin, ale i přesto jsem se na hodinky podíval zhruba až čtvrt hodiny před koncem. To považuji za velkou pochvalu celému souboru divadla. Stokrát BRAVO Janu Vondráčkovi, což je herec, o kterého ve filmu prakticky nezavadíte (v televizi má pár rolí), ale na divadle stojí minimálně v Běsích v roli zarytého revolucionáře Petra Štěpánoviče Verchovenského opravdu za poklonu, že budete čelem rýt v hlíně. Stejně tak Prachař, který v hlavní roli Nikolaje Vsevolodoviče Stavrogina ukazuje proč má role v Národním. Opravdu skvostné. Abych nezapomněl, tak hudbu složil Vladimír Franz – muž, jenž už má na kontě 6 cen Alfréda Radoka.

Nepotvrdila se moje obava, že budeme hned od začátku zavaleni většinou postav z více než šestiset stránkového románu, přestože to tak v úvodním slově Miroslava Táborského vypadalo. Diváky do depresivní atmosféry borcení morálního i faktického vtahovala skvělá hudba a projekce (ta myslím hlavně ve druhé polovině), která byla působivá i děsivá zároveň.

Předpokládám, že Camus musel škrtat a použít vypravěče (jen se domnívám, knihu jsem nečetl) ve snaze zhutnit děj a získat prostor dostat se postavám hlouběji pod kůži. Za mě naprosto kvituji. Všeho bylo tak akorát. Víc neprozrazuji, protože převypravovat tu děj by nemělo smysl. Zajděte si na to!! Ale rychle, protože v lednu je derniéra!!! Nebo využijte toho, že se brzo stmívá a nemůžete běhat po paloucích a zasedněte k tlustýmu románu (mimochodem jsem si půjčil Bratry Karamazovy a musím se pousmát nad sebou samým, když se kouknu, kolik jsem toho zatím přečetl a kolik toho ještě zbývá). Protože jsem se nějak moc narativně rozkecal, další příhody z Prahy Vám dám jindy.

Zatím se mějte kulturně

Martin Sita