Brněnský zápisník I.

Drazí čtenáři, potom co se nám rozběhl blog, si dovolím jeho rozsahem pokrýt i moravskou kotlinu. Navíc kulturní pragocentrismu je nepříjemný fakt a o tom, že se s tím město s drakem snaží něco dělat, bude tento příspěvek.

Netvrdím, že se v Brně nic neděje, chraň Bůh, ale kulturní událost rozsahu Týdne kejklířů se vymyká všemu, co jsem doposud při svém studiu pod Petrovem zažil. Pochody opilých fotbalových srdcařů při Brno-Baník, pochody neonacistů (1. 5.) vystřídal zástup lidí, jejichž cílem byla musea a divadelní přestavení rozsetá po celém městě. Změna jak příjemná.

Týden kejklířů je slavnost ohraničená zahajující Nocí kejklířů (ve stejný den se koná rovněž Musejní noc) a vrcholící Slavností masek. Dnes o Noci kejklířů a Musejní noci.

Jak jsem již zmínil, obě události se konaly v jeden den, a to 16.5. Po celém městě vyrostlo osm scén, otevřena byla od 18:00 do 24:00 snad všechna musea v širokém okolí.

Prvním vystoupením, na které jsem se vypravil, byl Standardní kabaret divadla Vosto5. Improvizace a bezprostřednost, jsou pokaždé báječným zážitkem a zárukou, což pro mě řadí celý soubor do skupiny divadel, která si nesmím nechat ujít. Kabaret se hrál jako tradičně ve stanu (tentokrát však vypůjčeným od divadla Husa na provázku) a byl nádherně situován v Denisových sadech (hned pod Petrovem). Navíc polovinu plenty, tvořící stěnu stanu organizátoři sundali, takže panoramatem zhruba hodinu a půl dlouhé zábavy bylo Staré Brno. Pomyslné divadelní kolo dnes roztáčeli Tomáš Jeřábek, Jirka Havelka a Ondřej Cihlář. Představení jako vždy tvořila změť delších či kratších scén, které na sebe přímo nebo nepřímo navazovali, některé povedené, některé více. Hra, což velmi oceňuji, dějově gradovala, posledním výjevem (asi 20 minutovým) byl příběh dvou bratrů (Jirka Havelka a Tomáš Jeřábek), kteří přestali být siamskými dvojčaty (nebyli siamská dvojčata, ale protože jeden druhého asi 25 let držel, tak to sehrálo stejný efekt) a bilancují svůj společný život. Balady bratří za zvuku kytary nás přímo zavedly na koncert skupiny Snaha (upřesním, že skupina na své koncerty nechodí, jenom zvučí, takže ji nikdo pořádně neslyšel). Právě ty baladické části pro mě byly nejsilnějšími momenty hry. Jirka Havelka, který lehkým a jednoduchým pobrnkáváním na kytaru, do kterého napínavě (míra napějí se změnou akordů mění a herci na to dokonale reagují) postupně líčí své osudy. Protestsong Všechno je na hovno jako rozlučka s Denisákama (Denisovy sady, kterým se tak podle mě neříká) zakončil tradičně nevšední představení, které snad nikdy nezevšední a nikdy zevšednět nemůže.

Protože šestnáctý květen byl i dnem museí a galerií, vyrazil jsem i za uměním hmotným. Ale zase, nabídka byla přeširoká a jsem přesvědčen, že mi hromada kvalitních výstav proklouzla mezi prsty. A protože se výtvarné umění systematicky nesleduji, šel jsem prakticky naslepo. Nevím, která múza mě do Pražákova paláce zavedla, ale děkuji jí za to. Moravská galerie totiž uspořádala výstavu děl Vladimíra Skrepla – Jako v zrcadle. Laureáta ceny Michala Raného za rok 2008, ceny za specifický přínos pro českou výtvarnou scénu, ovlivňující nastupující výtvarnickou generaci. Vladimír Skrepl, jihlavský rodák, expresivní malba a instalace. (minifotogalerie je pod textem) Sugestivní vyobrazení ženy, otázka postavení lidské bytosti v 21. století, její zařazeni, význam v na první pohled bezvýznamného a zase démonická žena, utržovité zachycení skutečností... Vladimír Skrepl.

Posledním kouskem z mého bohatého programu bylo opět divadlo. Na Alžbětínskou scénu divadla Husa na provázku jsem zamířil naprosto úmyslně. Mělo se totiž odehrát moje první setkání se souborem Buchty a loutky, na který se jsem několikrát slyšel velmi pozitivní reakce v Kritickém klubu Jana Rejžka a referoval nám o něm i filmař s nimi spolupracující, který nás vezl poslední úsek do Karlových Varů, při cestě stopem na Fresh film fest, rovněž kladně.  Ale zpět. Scéna nevypadala nijak složitě. Veliká pomalovaná deska, která kryla vodiče loutek. (viz minifotogalerie pod textem) Loutky to nebyly ty klasické „provázkové“ ale na ruku, nebo normální plyšáci a postavičky, hračky. Divadelní hra Automat na filmy je improvizační inscenace, kde právě nad pomalovanou deskou probíhají konkrétní, někdy však i velmi abstraktní esence filmů, který divák volí. Automat zná všechny filmy. Celé představení má neuvěřitelné tempo. Útržky filmů jsou poměrně krátké, často ztvárněné absurdně zvolenými loutkami (film Sexmise ztvárňovali zajíci Bob a Bobek) a vše je doplněno o skvěle, rovněž bezprostředně vybíranou hudbu. Velmi vtipné a chytré. Nikdy by mě nenapadlo, že loutkové divalo může mít takový potenciál. Divadlo Buchy, doporučuji.

Noc kejklířů i noc musejní se zkrátky musla líbit a město za zvuků jazzových pouličních vystoupení, za zvuků ruchu uliček, za zvuků takřka letní noci, krásně ožilo.

Martin Švec

minifotogalerie: